Druhá kapitola Hlubin🌲

„A pamatuješ si z toho něco?“ zeptala se Réza. Nestíhala ani jíst, jak zaujatě se soustředila na to, co jí Andrea vypráví.

„Zdálo se mi o stromech. Šuměly stromy a tekla voda… Ale hlavně to nebylo poprvé. Asi jsem už venku byla.“

„Fakt?“

„Nedávno se mi zdálo o dvou dětech. Ztratily se v lese mezi Filipkou a Modravou a já je vyvedla ven.“ vyprávěla Andrea a očima měřila, jak se Réza tváří,“ Nevím, co to bylo za děti. Dovedla jsem je na kraj lesa dole na Modravě, a pak jsem se vrátila domů. Vzbudila jsem se v křesle i když vím, že jsem před tím usnula v posteli.“

„Honza tohle ví?“ polkla Réza sousto. I ona měla při zmínce o Andreině bratrovi ve tváři jiný výraz. Její stěny byly oproti těm jeho trochu víc popraskané a nakloněné. Chyběl jí a i ona ho cítila až pod kůží.

„Tohle ne.“

***

Na následující čtyři dny zbývající do Honzova návratu ze služební cesty se Réza v rámci Andreina bezpečí sbalila a odstěhovala do Andreina domu na Filipovu Huť. První noc byla klidná, ale tu druhou sebou Andrea ve velké posteli tak házela, že ji Tereza nakonec musela probudit.

„Zdálo se mi… o bouřce. Pořád hrozně hřmělo a foukal vítr. Déšť bodal a já jsem se neměla kam schovat.“

Réza skryla obličej do polštáře a hlasitě si oddechla. Andrea vedle ní nabrala zpátky svůj vlastní dech a otočila hlavu k Réze. Její dlouhé zrzavé vlasy zakryly všechno v blízkosti hlavy. Voněly podobně, jako vzduch v tom snu, skoro jako ten déšť, napadlo Andreu.

„Čím si myješ vlasy?“ zeptala se Terezy šeptem.

„Březovým šampónem, jako každý jaro. Proč?“

Andrea znovu zavřela oči. Snažila se vybavit si, odkud se to v bouřce nemohla dostat. Kolem byla voda a zem hrozně daleko. Přes déšť viděla smrky a břízy…

„Já vím, kde jsem byla!“ posadila se prudce Andrea, „V tý bouřce. Byla jsem na Chalupský. Na tom ‚ostrově‘, kam jsme vždycky chtěly.“

„Roste tam jedna jediná bříza. Tys cítila, jak voní?“

„Voní tak i tvoje vlasy.“ pokračovala dál Andrea, „Musím si to někam zapsat.“

Zatímco tmavovláska vyskočila z postele a běžela pro první dostupnou propisku, Réza mrkla po hodinách na nočním stolku. Šest hodin ráno.

„Udělám nám nějakej čaj a řekneš mi víc.“

Zbavit se pocitu, že jí někdo brání vyhnout se velké silné ledové bouřce ‚zabralo‘ Andree dva velké hrnky bylinkového čaje vlastní výroby. I Réza jeden vypila, u toho brouzdala po internetu a nakonec došla k závěru, že zažít bouřku ve snu znamená například změny do budoucna. Ani jedna už se nevrátily do postele a místo toho se kolem osmé převlékly a upravily.

„Musíme zajet do obchodu. Nic tu není.“ vydechla Andrea. Hodila hustými vlnitými kadeřemi hnědých vlasů a jarním vánkem zavlálo dlouhé béžové květované kimono, jež měla na sobě. Do kapsy volných kalhot se stejným vzorem schovala telefon a vzala za kliku dveří svého bílého Lexusu.

„A nechceš jít výjimečně pěšky? Poslední dobou jsi toho moc nenachodila.“

Andrea se na Rézu otočila a zamrkala. Zrzka měla co dělat, aby se nerozesmála. Cítila, jak se jí žebra napínají k prasknutí. Rty držela semknuté.

„Ty si myslíš, že jsi vtipná, vid?“ vydechla Andrea. Nakonec se zasmála, protože Tereza už se nedokázala držet zpátky. Vyprskla smích do dlaně a zamrkala slzícíma očima.