Třetí kapitola Hlubin🌲

 Dveře prostorného kufru Andreina auta se zabouchly a ona otevřela dveře u řidiče.

„Co kafe?“ houkla na ni Réza a už by si bývala místo čekání na odpověď sedla, kdyby její pozornost neupoutaly dvě děti, – děvče a chlapce – které stály opodál s matkou a děvčátko v lacláčích poskakovalo, tahalo matku za šaty a dívalo se Andreiným směrem. „Mami, mami! To je ta paní, co nás vyvedla z lesa.“

Tereza obešla kapotu auta a přešla k Andree. Na kávu zapomněla. „Znáš ty děti?“

„Možná od vidění…“

Maminka se pokusila dceřino ukazování prstem usměrnit. Mluvila čím dál hlasitěji, aby i syn, jež přikyvoval a přitakával sestře, pochopil, že nevěří jejich historce o tom, že cestou od táty z Filipky domů špatně odbočili, protože hledali ztracený náramek a v šeru netrefili zpátky na cestu, a pak najednou přišla ta paní, vzala je za ruce a odvedla až na Modravu.

„Promiňte? Dobrý den.“ povzdechla si žena trochu unaveně. Přešla k Tereze s Andreou a děti cupitaly v jejím těsném závěsu, „Moje děti tvrdí, že vás potkaly v lese cestou z Filipky na Modravu. Dělají mi tohle pořád… S manželem jsme se rozvedli a ony-.“

Andrea se na děti zářivě usmála a sklonila se k nim. Jakmile je uviděla z větší blízkosti, sen o cestě lesem se jí vybavil. Bylo příjemné teplo a stromy šuměly. Jak se sourozenci hádali, přestali dávat pozor na cestu a zjistili, že cesta je ta tam.

„Jak se vy dva skřítci jmenujete?“

„Tamara.“

„A Tadeáš.“

„Mělas takový krásný copy, viď?“ usmála se Andrea přímo na malou Tamaru.

„Jo.“ kývlo děvčátko, „Upletla mi je ve škole Anička.“

„V pátek.“

„Jo.“

Tmavovláska se narovnala a pohladila Tadeáše po hlavě.

„Měls na hlavě tralaláček?“ zeptala se ho.

„Táta mi ho dal, že jsem dostal jedničku.“

„Byla jsem to já. Procházela jsem se a narazila v lese na tohohle Jeníčka s Mařenkou.“

Maminka dětí se představila jako Hrnčířová a ještě naposledy se omluvila. Tereza se postavila čelem k Andree, aby nebylo jejich rozhovor slyšet a tázavě rozhodila rukama.

„No, tak to mi vysvětli.“ nadhodila.

„Jsem stejně vedle jako ty. Ale všechno sedí. V pátek jsem vkládala zboží na web a natáhla jsem se na chvilku k televizi. Asi jsem musela usnout. Probrala jsem se v křesle na verandě. V podvečer, ne v noci.“

Tereza se uchechtla a promnula si pečlivě upravené obočí.

„Máš mě za blázna.“ zakývala Andrea a ruce dala v bok. Musela zamrkat, aby zahnala slzy, které se jí objevily v koutcích modrých očí.

„Nemám. Pojď sem. Nemám.“ šeptla Réza a přitáhla si Andreu do pevného objetí.

***

Honzův elektrický Mustang stál zaparkovaný mezi auty Terezy a Andrey. Všichni tři seděli venku před domem, pili kávu a Honza poslouchal o setkání s dětmi ze snu a v reakci na Andreinu noční můru o bouřce si znepokojivě měřil sestru pohledem. „Jestli máš noční můry a ve spánku štráduješ Šumavou, jak to, že nejsi unavená?“

„To bych i já ráda věděla.“ povzdechla si Andrea a dopila poslední lok kávy, „Ty děti mě poznaly a nebály se mě. To by mě mělo asi znepokojit, ale nestíhám o tom přemýšlet. Chci vědět, co se mi to děje. Proč teď? A proč chodím na všechny ty místa?“

Honza místo odpovědi vstal a odemkl svoje auto. Přešel k němu, otevřel dámám dveře a pokynul, aby nastoupily: „Jedem.“

„Jako na Chalupskou?“ pozvedla Réza obočí.

„Ano. Jako na Chalupskou.“ kývl, „Jedem zjistit, co je tam tak děsivýho, že to přivodilo Andree noční můry.“

„Ty návaly turistů?“ uchechtla se Réza.

Andrea zamkla vchodové dveře domu a otočila se akorát ve chvíli, kdy Honza Réze podržel dveře u spolujezdce. Oba se usmívali, jak je v dobrém nutila vzájemná blízkost. Když se Tereza otáčela, zvedl se vánek a načechral jí zrzavé dlouhé kadeře. To, že Honzovi zavoněly, Andrea poznala – chtě nechtě si skousl spodní ret; okamžitě si odkašlal a zavrtěl hlavou. Andrea se pro sebe uchechtla – byl průhlednější než to nejčistší šumavské sklo.

Andrea po celou cestu na Chalupskou slať hledala informace na notebooku. Našla trochu ode všeho – déšť ve snu, vodu ve snu, noční můry a děsy a i slať samotnou. Hovor mezi Rézou a Honzou slyšela, ale nevnímala. Občas se zasmáli a navzájem si přitakávali; záviděla jim, že se umí odprostit a zbytečně moc nepřemýšlet nad problémy.

Honza přibrzdil a odbočil na cestu vedoucí k informačnímu středisku. Zvuk štěrku pod koly drahého vozu přiměl Andreu zvednout oči. Podívala se před sebe a zabloudila očima k opěrce mezi sedadly. Paže Rézy a Honzy se těsně dotýkaly, jejich majitelé se zapomněli a občas se dotkli klouby ukazováčků. Andrea pozvedla obočí a usmála se.

„Všude jsou rašeliniště, rašeliniště a znovu rašeliniště. Největší tady v Čechách. A ta bříza tam, to je bříza pýřitá.“ založila paže Andrea, „Ty moje sny spojuje tráva, stromy a voda…“

„A Šumava.“ doplnila Réza. Stála opřená o dřevěné zábradlí kousek dál od sourozenců Přibáňových a sledovala scenérii před sebou. Andrea louskala informační tabuli a rovnala si v hlavě informace. Honza po jejím boku se tvářil, že přemýšlí, ale i slepý by ho prokoukl. Mohl na Réze oči nechat, sledoval, jak jí vánek čechrá dlouhé zrzavé vlasy, jak se zadumaně culí, jak mrká dlouhými řasami. Občas kolem ní někdo prošel, takže pozdravila, jinak mlčela.

„Brácha, já tě vidím.“ promluvila polohlasem Andrea. Nedalo jí to a uchechtla se.

„Co jako?“

„Ale nic.“

„Ségra…“

„Jsi do ní blázen celý ty roky. Vždycky už bude ‚ta Réza od Přibyho‘. To už jí nikdo neodpáře.“

„Dneska už by mě asi nechtěla.“

„A jak to víš?“