Začínají Mělké hlubiny🌲

Janu Přibáňovi už nezbývalo moc času do odjezdu na služební cestu. V jedné ruce držel klíče od svého bytu, které nesl sestře, o níž předpokládal, že už bude vzhůru a nachystaná k odchodu do kanceláře. Zazvonil na zvonek u domovních dveří a zaklepal. Jenže uvnitř nikoho neslyšel. Tak zaklepal znovu. Zase nic.

Takže vytáhl z kapsy kalhot telefon a sestře zavolal. Po třetím pokusu zaklepal znovu a zkontroloval na hodinkách čas. Najednou se musel prudce otočit, protože za zády uslyšel kroky v trávě. Na palouku před domem uviděl svoji mladší sestru Andreu. Hnědé vlnité vlasy měla rozprostřené po ramenou, na sobě jen pyžamo a stála před ním naboso.

„Ségra?“ oslovil ji.

Místo odpovědi si Andrea prostě klekla do trávy, potom si lehla na bok, schoulila se a spala.

„Andy, co blbneš?“ sykl. Rychle k ní přešel, klekl si a zaznamenal, že jeho sestra v trávě opravdu spí, „Andy?“

Nic.

Jan si zvedl svou sestru do náruče a vykročil s ní ke dveřím domu. Až tam Andrea otevřela oči a začala se probírat. Když zjistila, že se nemůže protáhnout, zamrkala. Zvedla hlavu a snadno poznala, že jí drží v náručí její starší bratr.

„Honzo? Co děláš?“

„Já? Tys právě teď přišla zvenku, ségra. Kde máš klíče?“

„Pod květináčem.“ zamručela znovu rozespale a nechala se od něj postavit na dřevěnou podlahu verandy přede dveřmi. Odemkl a oba vešli dovnitř. „Zvenku?“

„Nebylas doma a já se na tebe nemohl dozvonit. No, a potom sis to sem nakráčela přes palouk a ustlala si v trávě.“

Šokovaně si ho prohlédla. Absolutně nerozuměla tomu, co se jí snaží Honza naznačit. Prohlédla si ho od upravených oříškově hnědých vlasů a pečlivě upraveného strniště, přes bílou košili a džíny až ke značkovým polobotkám. Byl už jednou nohou pryč a vykládal jí tu, že nespala doma.

„Honzo, ty mi chceš namluvit, že jsem byla náměsíčná?“

Povzdechl si. Seděla v křesle a on se nad ní tyčil, jako by byla na hanbě. To se zbláznil?

„Nevím, co to bylo a nejsem v klidu. Už se ti to někdy stalo?“

Mlčela. Stalo, ale neřekla mu pravdu, protože ho nechtěla ještě víc znepokojit. Strachu o ni měl v očích tolik, že přemítala, jestli ji vůbec ještě vidí.

„Jsem v pohodě, Honzo.“ vydechla.

„Co když se ti to stane, až budu pryč?“

Ruce měl zkřížené na vypracované hrudi a prsty pravé ruky poklepával o biceps levé paže.

„Tak je tu Réza.“ vstala Andrea z křesla. Poznala, že se výraz v Honzově tváři změnil při vyslovení jména jejich společné kamarádky.

Réza, jinak Tereza, byla zrzavá dlouhovlasá knihovnice a pisatelka z Modravy a Honzova bývalá přítelkyně. I když se rozešli před patnácti lety po čtyřletém vztahu chvilku po Terezině a Andreině maturitě, Honza ji pořád rád viděl a při zmínce o ní doslova tál. Neřekl to nahlas, ale měl Rézu pořád hluboko pod kůží a zapomenout na ni nechtěl.

„Zavolej jí.“ promluvil, aby znovu postavil právě rozbořené stěny.

Usmála se. „Slibuju. Už jeď.“

Andrea vyrazila po Honzově odjezdu nejdříve do své kancelář, a pak, těsně před obědem, za Rézou do knihovny. Zrzka se na ni culila už z dálky, stála za pultíkem, náruč plnou knih.

„Čau, Andy.“ promluvila trochu hlubokým a ostře znějícím, ale ne nepříjemným hlasem, „Dáme si oběd?“

„A hodně silný kafe. Musím… ti něco říct.“

„Co je?“