Osmá kapitola Hlubin🌲

Tereza ty dva po snídani opustila a odjela do vlastního bytu. Cítila, že je na dece před Andreiným domem navíc – takhle se asi cítí Andy, když je poblíž Honza a má oči pro mě, prošlo jí hlavou. 

„Vyčistíte si tady nahoře hlavu?“ zeptal se Andrey David. Už z auta viděl, jak je na Filipově Huti krásně a úplně jinak se mu dýchalo.

„Odjakživa.“ vydechla, „Vyrostla jsem tu a ani se odtud nehnu.“ 

„A váš brácha?“ 

„Vimperk mu přirostl k srdci už na škole. Není daleko a vrací se sem za mnou. S ním a Rézou jsme tu jako děti prolezli každý zákoutí. Bývali jsme i v zimě do noci venku – Rézin táta pro nás nejednou jel až na Srní, aby nás bábi Viky nesnědla doslova i s botama.“

„Bábi Viky?“ David se spokojeně pousmál, když viděl, jak Andree jiskří v očích.

„Moje a Honzova babička, Hedvika Přibáňová. Vzala si nás, když rodiče umřeli. Našla si jinou práci a přišla z Přeštic sem.“

„Tatínek byl z Přeštic a maminka odsud?“ 

Maminka, Anna Přibáňová, která měla k přírodě Šumavy blízko, věděla doslova všechno. Nebrala léky ani ona, ani manžel, ani děti. Tatínek, Jan Přibáň starší, byl zemědělec a milovník koní. Co věděli, předávali dětem. Dokud neodjeli odpočinout si na lyžařský svah a domů už se nevrátili. Dnes nad tím Andrea přemýšlet nechtěla.

„Ano.“ usmála se na něj.

„Takže je dohromady svedla Šumava.“ Tak, jako nás dva, byla věta, která zůstala viset ve vzduchu.