Jedenáctá kapitola Hlubin🌲

 

Když dorazili všichni zaměstnanci ZEM – TECH Přibáň Vimperk do práce, krávy je zdravily spokojeným bučením. Jirka, jehož byly krávy hlavní pracovní náplní, poznal, že skoro žádnou mít nebude. Byly už podojené. Pozvedl obočí. A samozřejmě vyrazil hned do kanceláře za Honzou.

Ten chtěl původně uklízet v papírech, ale vůbec se k tomu nedostal. Místo toho seděl opřený do židle, hlavu měl podepřenou a díval se na zarámovaný novinový článek pověšený vedle okna. Velký nadpis rozeznal i na dálku – Farma při rostoucí společnosti ZEM – TECH má první dojnice. A jmenují se příhodně. - a text článku vidět nepotřeboval, znal ho nazpaměť. Věděl, že ho psala Réza, tehdy už Mgr. Tereza Novotná. Pod textem doslova svítila jejich společná fotka i s Cecilkou a Doubravkou, právě těmi prvními dojnicemi.

Klika klapla, dveře kanceláře se otevřely a Jiří nakoukl dovnitř. „Šéfe?“

„A- Jirko… Už jste tu?“

„Táhne na sedmou. Vy jste tu dlouho, že dojení už je hotový?“

„Nemohl jsem spát.“

Jirka vešel, zavřel dveře a změřil si Honzu pohledem. Podojené krávy pustil z hlavy, byl rád, že o to víc mléka odveze. Na revanš převezme nový Zetor než kamkoliv odjede, protože Honza určitě zapomněl, jak ho napadlo.

„Ten traktor podepíšu.“ nadhodil a strčil si pramen dlouhých rovných vlasů za levé ucho, „Už jedou.“

„Co?“

„Ten Zetor. Už ho vezou.“

Honza se prudce nadechl a vstal. „Do prdele, já na to úplně zapomněl. Jsem šéf na baterky… Oni už jedou, že jo?“

Jirka zvedl ruku, aby ho zastavil a uchechtl se.

„Na baterky trochu jste. Poslední dobou.“

Honza si povzdechl a sám se zasmál. Promnul si obličej. Na baterky byl, protože ho trápilo, co se děje kolem Andrey. A navíc Tereza, které toužil říct, co cítí. Čím dál, tím víc.