Dvanáctá kapitola Hlubin🌲

Andrea si zabrala pro sebe koupelnu, Davida s Honzou nechala v kuchyni nad svými zápisky, ke kterým David připojil pro změnu svoje. Honza upíjel z nealkoholického piva a pročítal sestřina slova. Psala o tom, co si pamatuje ze snů a nočních můr; o vodě a lese; o Šumavě; o dětech Hrnčířových a snažila se vše propojit a nic nevynechat. Viděl, jak úhledné má písmo a jak pečlivá a důsledná je. Vzpomněl si na otce, jež psal všechno rukou. 

„Píše jako náš táta.“ usmál se, „Byl vždycky hrozně důslednej a pečlivej. Máma škrábala, psala, kam se co vešlo. Bylo jí to jedno.“ 

„Protiklady.“ kývl pobaveně David, „Jak na sebe vůbec přišli? Andrea říkala, že váš táta byl z Přeštic.“

„Jezdil sem s dědou. Tady mu máma vběhla do života jako divoženka. Tohle místo je spojilo, tak už tady zůstal. Když umřeli, tak si nás vzala bábi; ségře bylo deset, mně dvanáct. Pak se ségra upnula nato svý bejlí a měli jsme Rézu. Jinak bychom se asi zbláznili. Ony dvě spolu byly jako srostlý.“ 

David se znovu pousmál. Všiml si jiskry v Honzových očích, co dělal s rukama, když přišla na Rézu řeč. Musel dát za pravdu Andree – ti dva milovali jeden druhého tak hluboce, že by to němý dokázal říct, hluchý by to slyšel a slepý viděl. 

„Nic mi do toho není.“ vydechl, „Ale poznám, že toho taky moc nenaspíte. Je toho na vás hodně?“

„Pomlčíte před ségrou?“ 

„Složil jsem přísahu.“ 

Honza si znovu podepřel hlavu. „Já jsem Rézu od první chvíle strašně miloval. A nakonec i ona mě, snad. Když byly holky ve druháku, maturoval jsem, to už jsme spolu dva roky chodili. Pak jsem šel na výšku do Budějovic a Réza za mnou jezdila. Odmaturovaly a Réza se dostala na vysněnou školu. Jenže do Prahy. Měli jsme rozdílný představy o budoucnosti, tak jsme se domluvili a rozešli. Já za to nemůžu, mně ta koza prostě vlezla až pod kůži.“ 

„Trvá to?“ 

„Miluju ji tak, že to snad ani není zdravý.“ 

„Tak jí to řekněte. Nebo se už nevyspíte.“