Čtrnáctá kapitola Hlubin🌲

Televize v obývacím pokoji Andreina domu se už dávno vypnula, svítil měsíc, David oddechoval na pohovce, telefon, který měl položený vedle hlavy se rozsvítil a zabzučel. Andrea byla zpátky na nohou a náramek na jejím zápěstí to poznal. David otevřel oči. Když se zaposlouchal, slyšel, že mu pomalu chodí nad hlavou a tiše vrže podlaha. 

Doktor Jonáš rychle vstal a pro jistotu si nazul boty a přes hlavu přetáhl mikinu. Andrea nikde nebyla, když se podíval přes schody nahoru do chodby v patře. Zmocnila se ho panika, že Andrea ve snaze dostat se ven jinudy než vstupními dveřmi, vyskočila z okna. Běžel nahoru rychleji než bylo zdravé a rychle otevřel dveře. Andrea si pomalu sedla na parapet zavřeného okna a opřela si čelo o sklo. David si oddechl. Vytáhl telefon z kapsy a napsal stručnou zprávu Honzovi. 

Ta jedna věta zastavila vstávajícího Honzu z pohovky, i Terezu, která mu do té chvíle spala s nohama v klíně a právě si běžela nazout boty. „Počkej.“ houkl, „Ségra je v pohodě. Nehnula se z baráku.“ 

„Určitě?“ 

„Jo. Neboj.“ 

Tereza si hlasitě oddechla a vrátila se zpátky k Honzovi. Jak si ji k sobě přitáhl, schovala se v jeho teple. Spokojeně zavřela oči. Zatímco oni usínali, David seděl na Andreině posteli a následující hodinu kontroloval každý její pohyb. Nakonec ji opatrně přenesl zpátky do postele a sám odešel do obývacího pokoje. Rozespalá, ale odpočatá Andrea Davida ráno našla u stolu v kuchyni s notebookem před sebou. 

Posadila se proti němu. „Dobré ráno.“ 

„Dobré.“ vydechl spokojeně. Opřel se do židle a zadíval se na ni. Byl unavený, spal jen napůl. Jako kdyby on byl ten, kdo chodí ve spaní. Ona vypadala odpočatě, ale trochu ustaraně. 

„Další sen?“ zeptal se. 

Kývla. „Bílá Strž. Musela jsem sedět blízko, pamatuju si ten ohlušující šum. Sledovala jsem ten vodopád a najednou-.“ 

„Ano?“ 

„Přišel jelen. Stál mezi stromy a pozoroval mě, dlouho. Hlídal, co udělám, a pak ke mně přešel a stál blízko, jako by mě hlídal. Zvláštní.“ 

Pousmál se. Nakonec vstal a pustil se do vaření čaje ke snídani. 

„Nic mi neřeknete?“ otočila se Andrea na židli. 

„V noci jste se zvedla a šla se posadit na okenní parapet. Nikam jste nešla. Kontroloval jsem vás dobrou hodinu než jsem vás odnesl zpátky do postele. Šel jsem dolů, ale spal jsem jen lehce, kdyby náhodou. Akorát z těch parohů mám trochu… zmatek v hlavě.“ 

Oba se zasmáli. 

„Na to mě neužije.“ zakroutila hlavou Andrea, „Sejdeme se venku?“