Šestnáctá kapitola Hlubin🌲

Pak si Andrea řekla, že by David měl poznat místo, na němž se nachází, jestli se mu tam tak dobře dýchá. Takže šli vedle sebe za ruku a Andrea Davidovi popisovala, kde co mají, která hora je která. Zatímco on měl džíny a svetr, ona měla kostkovanou barevnou košili a volné béžové kalhoty. Byla naboso, samozřejmě. 

Došli až k největšímu domu u hlavní silnice, přímo před nimi zastavilo auto Národního parku a z něj vyběhly děti Hrnčířovi. Běžely rovnou do náruče tátovi. „Proč nevystoupí?“ šeptla udiveně Andrea. 

„Třeba spěchá.“ 

„Doufám.“ pousmála se tmavovláska. Oba zamávali na paní Hrnčířovou a ta znovu nastartovala motor. David si dlouze prohlédl pana Hrnčíře, chvíli v něm četl jako v knize, přešel za Andreina záda a šeptl: „Snad jí neublížil. Je to přece jenom máma jeho dětí.“ 

Ještě chvilinku se dívali, jak se pan Hrnčíř vítá s dětmi. Všimli si, že má Tamarka jeho oči a Tadeáš vlasy. Byl vysoký. Vypracovaná postava a svaly skoro vůbec nekorespondovaly s tím, jak mile vypadal, když se na ně usmál. Oba je držel na rukou a odnesl je dovnitř. Andrea s Davidem jako by nic zase vyrazili a navázali na předchozí konverzaci. 

„Ona ještě pořád dělá v parku, on odešel asi před rokem. To říkal brácha. On teď jezdí kamionem a děti má jednou za čtrnáct dní. Sousedi si ho oblíbili, je prý pořád venku s dětma, chodí na túry a tak.“ 

David se zachechtal. „Tady se nic neschová.“