Sedmnáctá kapitola Hlubin🌲

Snaha co nejvíc pracovat Andree pomáhala nemyslet na stres. Najednou nebyla ve velkém domě po rodičích sama, David se na Filipovu Huť prakticky nastěhoval, do Plzně dojížděl a ve volném čase dělal pořádek v nastřádaných informacích. Byla jich spousta, jenže hledat odpověď bylo horší než pokusit se vytáhnout tu pověstnou jehlu z kupy sena. Ve skutečnosti nic nedávalo smysl a všichni čtyři jako by zakopli o bludný kořen, popadali jeden přes druhého a ještě si přitom pěkně odřeli kolena. Tereza si vybrala v pátek další volno v knihovně a připojila se k Andy, která vyrazila odvézt zboží do Přeštic. Navštívily hřbitov, prošly se po městě a daly si dobrou kávu. Právě nad tou kávou si Réza Andreu změřila pohledem. 

„Co je?“ zeptala se. 

„Já nevím. Je toho poslední dobou nějak moc.“ povzdechla si Andrea, „Chybí mi bábi, která by mi řekla to bude dobrý, dívčko, táta by určitě točil očima a ptal by se, proč jako David nenosí boty jako pořádnej chlap-.“ 

Tereza se zasmála. „Jo. A Anička by se mohla zbláznit, že je z města.“ 

„Chyběj tady.“ 

„To je pravda. Věděli by, co s tím dělat. Váš děda by nad tím dumal, dokud by na to nepřišel, vykouřil by celou tabatěrku… My se v tom už druhej měsíc motáme jako pitomci.“ 

Andrea natáhla ruku přes stolek a položila ji na tu Rézinu; ta si s ní propletla prsty. Pak Tereza navázala na rozhovor: „Vodopád ve snu symbolizuje změnu, jelen prej taky. Bouřka znamená negativitu, ale voda v řece klid. Voda je život. Třeba potřebuješ v životě ubrat na stresu a negativitě a najít klid a udělat změnu. Možná je ta změna David.“ 

Andrea si najednou nedokázala pomoct a usmála se. Když si na něj vzpomněla… 

„David?“ 

„Ano, David.“ kývla Réza. Přemýšlela, takže byla ve svém živlu a zapomněla na svět kolem. Zajímalo ji jen to, že musí okamžitě říct, co má na srdci, „Přišel ti do života, když se to začalo dít a pomáhá ti se toho zbavit. Změnit to. A jste oba sami. Prostě možná čekáš celej život na někoho, jako on.“ 

Andrea zamrkala. „Jakože on je ten pravej?“ 

„A jak víš, že není?“ 

„Uvědom si, že jsme samy ve tři a třiceti. To o něčem vypovídá, ne?“ 

Tereza zamrkala. Byl ten správný čas říct Andree, že našli s Honzou ten dlouho ztracený kompromis? Odkašlala si a raději argumentovala. „Jsi sama, protože furt pracuješ.“ 

„A ty snad ne?“ 

„Tady nejde o mě, jde o tebe. Já si myslím, že bys tomu měla dát šanci. A víš dobře, že mě myšlení jde, nic jinýho neumím.“